Co jsem se naučila za první pololetí ?

V hodinách Informatiky jsem se toho naučila hodně. Hlavně díky panu učitelovi. Seznámila jsem se s novým textovým editorem writer, který jsem dosud neznala. Také jsem se seznámila i s jinými klávesami něž jsem znala a už vím, že si musím dávat pozor na hrubky. Třeba když vkládám na tento blog nebo když píšu články. Samozřejmě se v mích článcích sem tam pár hrubek objeví. Jinak se mi pracovalo velmi dobře.

6 . Ze starých pověstí

Praotec Čech

Před dávnými časy žili naši předkové v rovinách při řece Visle, v charvátské zemi. Nežilo se jim tu dobře. Téměř neustále museli bojovat s nepřáteli, kteří se chtěli zmocnit jejich země, majetku, žen i dětí. Hádali se i mezi sebou: o meze, pole a dobytek. Příbuzní bojovali proti příbuzným a navzájem se zabíjeli. Proto se jednoho dne sešli dva bratři, oba vojvodové, Čech a Lech. Spolu se domluvili, že opustí rodnou zemi a vydají se do nové země, kde by se jim žilo lépe.

„Dobře se na cestu vyzbrojíme, vykrmíme voly a zpevníme vozy. Na vozech pojedou staří lidé a děti. Vydáme se směrem, kde slunce zapadá. Opustit zemi našich otců je vždycky těžké, ale nám už nic jiného nezbývá.“

Přípravy na cestu byly dlouhé. Byli zvyklí po předcích obdělávat pilně půdu, pěstovat různé druhy obilí, chovat koně, skot i vepře. To vše si museli vzít s sebou do nové země. A také všechny bůžky ze svých obydlí, aby je v nové zemi ochránili.

Konečně se jednoho dne vydali na cestu. Napřed šli zvědové, za nimi ozbrojenci a uprostřed vojvoda Čech, kolem vladykové, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na koních a vozech, stáda dobytka a naposled opět ozbrojenci. Cesta se zdála nekonečná a nebezpečná. Kdo se vzdálil od výpravy, stal se obětí dravých zvířat nebo hadího uštknutí.

Přebrodili několik řek a vstoupili do neznámých hornatých končin. Kraj tu byl pustý, lidských obydlí jen poskrovnu. Smělí a srdnatí obyvatelé oblečení do kožešin se jim ozbrojeni stavěli na odpor, muži s nimi museli bojovat. Zvečera vždy zapalovali ohně a topili do úsvitu, aby zahnali velké šelmy.Všechno jednou končí, a tak i cesta praotce Čecha se chýlila ke konci. Přebrodili další velkou řeku a přišli do krajiny, která všem učarovala. Řeky plné ryb, v lesích množství zvěře, mračna divokých včel dávajících drahocenný med. Podél řek se táhly pastviny, na nebi kroužila hejna ptáků. Vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, která se před nimi modrala nad rovinatým krajem a řekl: „Pojďme pod tuto horu, tam si odpočineme.“

Pod horou se utábořili, vladykové ohledali okolní půdu a poznali, že je úrodná. Ráno s prvním slunečním paprskem Čech s radou starších vystoupil na vrchol hory. Před nimi se rozkládal do dálky široširý kraj, až k modravým horám rovný. V zeleni luk svítily řeky jako rozlité stříbro.

„Vidíte tu krásu? Zrovna takovou zemi mi zjevili bohové v naší staré vlasti. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Všeho tu budete mít hojnost. Bude nám také dobrou obranou proti nepřátelům. To je země podle vaší vůle. Jen jména nemá, rozvažte, jakým jménem by měla být pojmenována,“ pravil vojvoda Čech pevným hlasem.

„Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ zvolal stařec s dlouhými bílými vousy, nejstarší ze všech vladyků. A hned všichni volali jako jedním hlasem: „Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje!

Založení Prahy

Jednou stanula Libuše s Přemyslem a s družinou na skalnatém srázu vysoko nad Vltavou. Dlouhé stíny už ležely na kvetoucích loukách, les byl zalit žlutým světlem. Také obilné lány dole pod srázem zahořely zlatem. Všichni hleděli na krásnou úrodu. Najednou ovanul posvátný strach celou družinu a dotkl se srdce všech. Libuši se zjasnily líce, zrak jí vzplál. Hleděla jako u vytržení, jako by nebylo ani manžela, ani celé družiny. Vztáhla ruce k modravým stráním za řekou, hleděla na les a mluvila prorockým duchem:

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálené, Vltava je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice, na polední straně pak skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka uprostřed lesa, jak tesá práh domu. I nazvete hrad, který vystavíte, Prahou. A jako knížata a vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klanět i proti městu mému. Buď mu čest a chvála a buď známé v celém světě.“

Umlkla. Náhle pohasl žár jejího nadšení, věštecký duch od ní odstoupil. Hned šli za řeku na vrch do starého lesa. Zde skutečně nalezli muže tak, jak Libuše viděla a řekla. Začali na tom místě stavět hrad, pevně jej ohradili, nejvíc na západ, neboť tady byl nejpřístupnější. Hluboký příkop a val kolem hradu zbudovali, na valu roubenou hradbu a v ní a nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěné hřeby a pak je hlínou promíšenou se slámou ohodili, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám.

A byl hrad Praha velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé české zemi.

Měli jsme si stáhnout pověsti z internetové stránky. Vybrat si z něj dvě pověsti a ostatní smazat. Potom jsme měli zvíraznit místa a jména a potom dokreslit obrázek.